Once - recenze

Tak, dnes si dáme jednu kratší minirecenzi, a to oscarového počinu „Once“ s Markétou Irglovou a Glenem Hansardem.

Jde o nezávislý snímek, natočený snad jen dvěma až amatérsky působícími kamerami, popisující krátký životní úsek, dost možná osudové setkání dvou bezejmených lidí, kteří pro sebe byli v ten správný okamžik tou správnou inspirací.
Děj filmu je vcelku jednoduchý a v rámci nezávislých asi nejde o nic výjimečného – přiznám se že v tomto směru bude moje hodnocení silně omezené – tento typ filmů není mým šálkem kávy a k Once jsem se dostal spíš náhodou a byl jsem na něj zvědavý hlavně díky informačnímu boomu, který se kolem něj v období Oscarů odehrál.
ON je opravářem vysavačů, ve volném čase se bavící pouličním hraním na kytaru, zkoušejícím si líbivost vlastních songů na kolemjdoucích, postupně se vypořádávajícím se zlomeným srdcem a snícím o kariéře v hudební branži, ONA je pouliční prodavačka všeho možného, žijící v Irsku s matkou a malou dcerkou. Ona se jednoho večera zaposlouchá na ulici do jeho písničky a od té chvíle se to celé ubírá trošku pohádkovou cestou…
Předně – myslím že film je zaměřen především na něžnější pohlaví a také si ho více užijí. Je to i díky chvílemi nejistě působící Irglové, která dá vyniknout velmi přirozenému a s radostí koukatelnému Hansardovi, který je opravdu velice sympatický. Ostatně mám pocit, že oba ani tak moc nehrají nějakou roli, spíše působí jako by tu byli sami za sebe. Co je ale hlavní silou filmu, která se vám vryje pod kůži a pro většinu budoucích diváků tím největším tahákem, jsou písničky, které tu uslyšíme. Není to vše jen o Oscarem oceněné Falling Slowly, ale najdou se tu i další, jejichž poslech patří k emotivním zážitkům. Při jejich poslechu máte pocit, že se oba hudebníci otevírají (tedy spíše on), dávají naslechnout něco ze svého nitra a doslova vás chytnou za srdce, přičemž máte chuť zpívat s nimi nebo alespoň podupávat do rytmu. Nejen písničky, ale i samotný příběh působí velmi příjemně a osobně a najdeme tu některé scény, smutné i radostné, na které je radost se dívat. Zmínil bych první vzájemné sehrávání u Falling Slowly v obchodě s piány, projížďku na motorce a úsek okolo nahrávání "When Your Mind's Made Up" ve studiu. Co by se filmu dalo vytknout, tak je ona rozvláčnost a melancholie, která z filmu číší – někomu to nemusí pasovat a mohl by být, při téměř 90-minutové stopáži, od poloviny příběhu mírně znuděný. Dál snad ona amatérská kamera a střih působící dojmem domácího videa – což je ale takové dvojsečné – díky tomuto amatérismu působí film oním osobitým kouzlem.

Vyřknout nad filmem nějaký ortel je pro mě tentokrát dost obtížné… Film je zajímavý, písničky chytlavé, našince potěší i čeština, která ve filmu zazní. Když budete mít tu správnou náladu na jeho shlédnutí, bude se vám s největší pravděpodobností líbit a pozitivně vás naladí, stejně jako se může stát přesný opak… Viděl bych to na obecně pozitivní hodnocení u žen, se slovy, že to bylo zajímavé, romantické s pěknými písničkami, zato cynická část pánského osazenstva asi bude brblat, že to nebylo pro ně a budou prohlašovat, že to byla "nuda s dvěma písničkami"… Přesto ale upozorňuji, aby nedošlo k nějaké mýlce, že film není pouze pro ženy, jen u nich je větší pravděpodobnost, že se jim bude líbit:-) U pánů záleží na nátuře, náladě a schopnosti ponořit se do děje a nebrat ho jen jako 90.minutový videoklip, ale jako lidský příběh, v kterém jsou některé věci sděleny písněmi... Proto se tentokrát vyhnu zavádějícímu hodnocení čísly, ponechám tu jen to slovní a nechám rozhodnutí na vás – pokud vás cokoliv zaujalo natolik, aby jste Once chtěli vidět, neváhejte! Pokud ne…hádejte co?

PS: Scénář a režie John Carney.
PS: komu na konci neukápne slza nemá srdce…