Pondělí - den BLBEC!

Tak tomu se říká den blbec… Už minulý týden jsem zabodoval, když jsem jako největší dráhový panic cestoval 140 km z Prostějova do Chrudimi asi 6 hodin, napůl vinou zpoždění českých drah, díky kterým jsem nestihl navazující spoje a napůl svou nepozorností, kdy jsem nasedl do špatného vagonu a dojel z Pardubic místo do Chrudimi (na jih) do Hradce Králového (sever). No nic, řekl jsem si, to se může stát komukoliv, jednou za život i mě…
Ale asi žiju druhý život – toto pondělí stejný plán cesty, stejné vlaky, podobná chyba, ovšem ještě lepšíJ. V Olomouci na nádraží, s mobilem v ruce, zapnutým icq a mačkajícím palcem naplné obrátky nastupuju automaticky do vlaku, který právě dojel na perón, aniž bych se ale vůbec podíval, jestli je to moje EC Hutník, nebo neznámý rychlík anonymní cílové stanice. Sice jsem se při rozjezdu podivil, že jedeme na opačnou stranu, než jsem si myslel, že se rozjedeme, ale v tom mi přišla další zpráva a tak uvažovaní nad nesmrtelností brouka vystřídalo pokračování veselé diskuze – a ta je přece důležitá – aspoň se po cestě pobavím a rychleji to uteče! Utíkalo to tak dobře, že jsem hlavu od display mobilu poprvé odpoutal až při zastávce zhruba po hodině cesty – a hned ve mně hrklo – dívám se z okna a nechápu – Vyškov! COŽE!!? Vrrrrhrkhrk, šrotuje mi to v hlavě a dochází mi, že jsem nastoupil do souběžně odjíždějícího vlaku z OL – EC i rychlík do Brna měli odjezd 9:07… Takže okamžitě zjišťuju přes icq a kamaráda (když už mi pomohl do toho, ať mi pomůže i z toho) kdy že jede něco z Brna do Pardubic. Dozvídám se, že 10:43, asi za půl hodiny. Bleskurychle počítám a říkám si, že to snad z Vyškova stihneme. Nestihli – v Brně startuju z vagónu jako z bloků a i Ben Johnson by mi záviděl jak jsem s taškou na rameni klopil zatáčky v podchodech, přesto jsem vyběhl schody souběžně s tím jak se můj vlak dětství a naděje rozjížděl do nenávratna…takže rychle zpátky, ovšem už tempem spíše Emila Zátopka, protože batožina nebyla z nejlehčích, zjišťuju, že další do Pardubic jede v 10:46 – a světe div se, je to ten vlak, kterým jsem přijel. To taky vysvětlovalo, proč mi ani jeden průvodčí neřekl, že jedu krapet špatnou zkratkou… A výsledek? V práci jsem byl po 5,5 hodinách cestování o půl druhé…

Aby toho nebylo málo, tak večer se mi stala ještě jedna veselá věc – byl jsem se kulturně vyžít na náměstí, kde hrála nějaká úžasná funky romale skupina z Brna (možná se mnou jeli vlakem, kdo ví) a po nějaké době poslechu se ozvala „kamoška“ a dojela taky na náměstí, sešli jsme se, vyrazili někam sednout a jako kdyby v té Barace měli na mě nachystaný magnet, skončil jsem zase tam. Sedíme, pijeme a jen slyším – proč se s tím pivem tak žbrndáš? Tak se přiznávám, že jsem na náměstí zapomněl vybrat peníze z bankomatu a mám v kapse jen na 3 piva… Nakonec jsem se poptal číšníka, a prý že jde platit kartou – tak si říkám – super, dali jsme panáka a další piva a vesele jsme skončili někdy k jedenácté a šlo se platit. Vytáhnu kartu, číšník ji zasune, naťuká útratu a prosí o PIN…Dávám prst na tu miniklávesnici a … nic… okno. Naťukal jsem něco co se podobalo PINu, ale bylo mi jasné, že se asi nestrefím. Taky že ne… No trapas. Kamarádka platila nakonec za mě a já červený zdrhal pryč a v hlavě mi to šrotovalo, jak že ten pin je, a že si musím vzpomenout, než dojdeme k bankomatu.
Naštěstí jsem si vzpomněl… Ale teda krve by se ve mně nedořezal – toto se mi stalo naposledy někdy před 4 lety, to jsem si vzpomněl asi za 20 vteřin když jsem šel z prázdnou z banky, ale včera? Okno…nebo spíš výkladní skříň. Přesvědčil jsem se o tom, že číslo samotné si nepamatuju, jen klávesy, které mačkám, ale musím je mít pod prstama. Takže kdyby jste mě někdo jako chtěli okrást, vzít kartu a donutit říct pin, tak máte smůlu – stejně si ho nepamatuju