pátek 20. února 2009

Podivuhodný případ Benjamina Buttona - 7/10

Film s nejdelším názvem, jaký jsem zatím měl tu čest "recenzovat" a zároveň jedno z největších zklamání, jaké mi v poslední době nějaký film přinesl... O Benjaminu Buttonovi a jeho podivuhodném příběhu se toho napsalo už před premiérou hodně, protože - přiznejme si to - námět filmu je originální a řeknu rovnou, že i přes zklamání nad jeho (příběhovou) kvalitou, by jste jej měli vidět.
Příběh je zaměřen na životní osud Benjamina Buttona (v podání z větší části filmu zdigitalizovaného Brada Pitta), vyprávěný za pomocí jeho deníku a vzpomínek celoživotní osudové lásky Daisy (Cate Blanchett). Asi už se k vám donesly informace, v čem že je ten příběh, tedy vlastně případ, pana Buttona tak podivuhodný - Benjamin se totiž narodí jako vrásčité mimino, které postupně roste v chromého staříka, pokřiveného důchodce a časem se přes statného důchodce propracuje v šarmantního muže středního věku, později mladého božana a dočkáme se i nejzastydlejší puberty, zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Snad i ti, co nevěděli, právě pochopili, že zatímco Benjaminovo vědomí se vyvíjí v souladu s běžnou praxí, jeho tělo se mění proti proudu času, což přináší smutné i zábavné životní momenty, které scénárista sepsal formou pomyslného Benjaminova deníku, tedy filmu.

A právě příběh je kamenem úrazu celého filmu - ten totiž postrádá tempo, vyprávění působí prázdným, roztahaným dojmem a zaručeně se během 166 minutové stopáže podíváte nejednou na hodinky, kdy už bude konec... Nedá mi to nesrovnávat s Forrestem Gumpem, který by mnohem víc vystihoval onen přívlastek "podivuhodný případ". Je tu jistá paralela - oba hrdinové jsou v něčem zvláštní a proplouvají životem, pro nás diváky, tak trochu svérázně. Je tu osudová žena, kterou znali od dětství, a poté co s ní měli dítě, se stala nedosažitelnou a z toho plynula smutná scenáristická úlitba zaměřena na divákovi city. Bohužel zatímco Forrest Gump exceloval také vtipem, nadsázkou, pestrostí životních eskapád a tempem, jakým jsme s Forrestem doslova proběhli jeho životem (a že toho stihl sakra hodně). Benjamin Button oproti tomu vsadil všechno na jednu kartu - na netradiční časový paradox (nebo jak to nazvat) a snažil se být až zbytečně vážný a vtípky se vyskytují spíše sporadicky. Benjamin také postrádá pestřejší životní osud, krom Daisy výraznější vedlejší role, scénář nemá překvapující momenty a další prvky originality. Slušelo by mu víc humoru, více vypointovaných scén, kdy by vznikali situace zajímavé hlavně díky naší znalosti Benjaminova osudu atd. Scénář tak považuji za poměrně slabý a je pro mě trošku nepochopitelné, že se scénárista zasekával na některých místech děje až zbytečně dlouho, věnoval jim neúměrně (mnoho) času a jiné odbyl během 5 minut - jakoby nevěděl, co dál s filmem vymyslet. Mám na mysli například Benjaminovo působení na remorkéru, v podstatě zbytečnou "rádoby akční" scénu s ponorkou a proti tomu docela krátkou část filmu, kdy žil s Daisy. Také její stařecké vzpomínání na smrtelné posteli by mohlo klidně vzít za své a prolínání přítomnosti s minulostí šlo vyřešit zajímavějším způsobem - ale to je ono ladění filmu do vážna - zatímco ve Forrestovi se Tom Hanks vykecával na lavičce a dozvídali jsme se moudra jako "život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš" tak v Benjaminovi sledujeme sípající stařenu a deník předčítající dceru za fičení hurikánu jako od Dalibora Jandy...

Tím ovšem nechci říct, že by příběh nebyl zajímavý - on svým způsobem je, ale prostě TO MOHLO BÝT LEPŠÍ. Takže zatímco na plátně ubíhá průměrný příběh, vy máte spoustu času sledovat jiné, mnohem úchvatnější věci - například technické provedení filmu je téměř dokonalé a právem si odneslo už několik ocenění (a možná ještě odnese, uvidíme po nedělních Oscarech). Dobové ztvárnění New Orleans, kostýmů a vůbec celého světa a snad i filmového filtru a způsobu natáčení, jakoby stylizací přesně kopírovalo dobu, ve které se odehrává - ať už jde o léta dvacátá, čtyřicátá nebo šedesátá. V podstatě při jakémkoliv posunu děje nemáte problém ihned identifikovat dobu, v které jste se ocitli. A to nejen díky digitálnímu makeupu ústřední herecké dvojice.
Cate Blanchett a Brad Pitt, to je pro tento film kapitola sama pro sebe - oba podávají výborné výkony, Brad působí velmi sympaticky a je tak nějak příjemné ho sledovat na plátně, ať už je starcem nebo puberťákem. Opačný pocit jsem měl paradoxně u Cate, potažmo její postavy Daisy, která mi v dospělosti přišla dost nesympatická a tak nějak jsem nedokázal sdílet Bradovy sympatie a fandit jejich vztahu, což je sice můj subjektivní problém, ale na filmu mi to ubralo co do síly oné love story...a může se to stát i vám:-)
Nevím co dodat... Nečekejte od tohoto filmu příliš, mohli by jste být zklamáni. Dost možná se mnou po jeho shlédnutí budete nesouhlasit, každopádně nemyslím si, že potenciál byl využit naplno a považuji film za dokonalé zvládnutý technicky, ovšem bez duše. Bude se o něm pravděpodobně mluvit ještě dlouho, doporučuji vám ho proto vidět, to ano, ale v tomhle směru bych to přirovnal třeba k Jurskému parku... tam taky všichni čuměli s otevřenou hubou na dinosaury, ale příběh už tu byl, film uspěl jen díky formě, jakou diváka dokázal zaujmout.

Žádné komentáře: