Mrtvo, co?

aneb jak vyhrát cenu o nejkratší blogový příspěvek, když není o čem psát...

Uncharted 2 - PS3 recenze

Recenze na Uncharted 2 jsou v posledních dnech módní a nedá mi to, abych se taky nevyjádřil k této, sice velmi kvalitně udělané, ale stejnou měrou i vyhypované hře. Víte co je to hype? To je označení pro masivní reklamní masáž, která vás postaví na nohy zhruba stejně, jako kvalitní thajská masáž - s tím rozdílem, že na ty nohy jste se postavili proto, že vás marketingové oddělení tvůrců hry zmagořili natolik, že si ji chcete jít koupit hned teď, za každou cenu a bude by vám jedno, že si na ni půjdete půjčit k Ukrajincům, prodáte babičku nebo budete u obchodu stanovat 2 dny před naskladněním hry. Hype vás také dokáže zblbnout natolik, že hru budete obhajovat ve všech diskuzích jako ortodoxní věřící svoji víru, s kterým budete mít společné to, že jste ani jeden svého boha nikdy neviděli...
O "Hype" se u téhle hry postaralo několik více méně smysluplných příčin - 1) první díl je i dnes, 2 roky po vydání, jedna z nejlepších her na PS3, potažmo i mezi formáty (nejlepší pro mě znamená nepříjemnější herní zážitek) a každý poměrně logicky očekával, že pokud bude hra jen o trochu lepší než jednička, je to jistota dobré hry. 2) kadence prezentací a tvorba trailerů by předčila i rychlost střelby AK-47 3) první recenzenti se předbíhali v superlativech a šílených hodnoceních typu "11/10", samozřejmým prohlašovaním hry za výtvor roku/desetiletí/století/historie a podobně...
Pravda je v tomto případě neuchopitelná, tisíc lidí, tisíc chutí, ale pokud by někoho zajímal můj názor, nechť pokračuje dále. Pro ty, kteří se nejdřív chtějí dostat do obrazu, o čem že to tu vlastně melu, tak mrkněte na video;-)

---------------

---------------

Začnu odhalením té největší pravdy o U2 (tím myslím Uncharted 2, to o Bono Voxovi jsem slíbil, že nepovím). Hra je opravdu nádherná! Můžete si dopředu, po přečtení všech podobných vět myslet, že už jste viděli vše a nic vás nemůže překvapit, stejně jako že "Krajzis je voe nélepčí", ale pokud hru budete hrát na moderní televizi s trochu větší úhlopříčkou a pokud nejste naprostí ignoranti, několikrát při hře polohlasně procedíte "wow", američani ať si uleví po svém "oumájgád" a ostravaci "no ty p*čo!" či něco takového. Dle libosti. A za to vám ručím, jako že se Horst Fuchs jmenuji! Né vážně - už na začátku hry, který jsem bohužel viděl už v ukázkách, povahy, které dlouho neviděli počítač, asi budou zírat na krásně rozpohybovanou postavu Nathana Drakea, do detailu vyšperkovaný vlak či krásně zpracovaný sníh a vánici. Zkušení zívnou a jdou dál. Objeví se v Borneu a uprostřed pralesa si řeknou, že je to vše opravdu pěkně nasvícené a jednou za deset metrů by se hodilo típnout obrazovku (bohužel nejde) a udělat si z ní krásně kýčovitý, barvami přesycený wallpaper. Ovšem až budete poprvé v nějakém tom městě či chrámu, uvědomíte si, že stále častěji zastavujete a zkoumáte, s čím vším si tvůrci vyhráli a jakými všemi možnými detaily ze zabývali. Pro mě osobně pak byla naprostým vrcholem nepálská vesnice, kdy jsem opravdu myslel na to, že něco takového jsem ještě neviděl a měl jsem pocit, že "jsem tam". Jen tak jsem se procházel, rozhlížel a kochal jak Hrušínský ve Vesničce mé střediskové.
Grafika hry je, jak už jsem napsal, nesmírně detailní, živá, atmosférická a barevná. Přebarvenost světa je ale až nereálná a při kochání detaily dokáže zkazit dojem, když najdete třeba krásně a detailně vymodelované jízdní kolo, na kterém ale najdete víc barev než zná průměrný chlap. Prostě jako by někdo z vedení Naughty Dog dal interko: "a hlavně ať je to pořádně barevný!". Je to sice takový trademark hry, ale někdy je to až přehnané. Krásné, ale kýčovité. A ta hranice mezi krásou a nevkusem je tu občas až moc tenká.
Je to zároveň dvousečná zbraň. V momentech, kdy sledujete nádhernou scenérii a horizont jako z pohádky, všechny ty barvičky oslňují oči a mysl a zároveň trošku zabíjí hratelnost. Mému hernímu zážitku to ubližovalo v tom smyslu, že přes všechny ty cirkusově přebavené detaily jsem občas neviděl interaktivní prvky (při šplhání - prostě splynuly se zbytkem světa). Tmavé kouty byly naopak reálně černočerné a sem tam jsem v nich přehlédl průchody do další části úrovně a podobně.
Druhý fakt, který jsem si uvědomil v druhé polovině hry, kdy přicházeli čím dál víc megalomanštější stavby, bylo občasné šplhání, běhání a skákání nějakým směrem jen z důvodu, že tam ty plošinky a úchyty na zdi byly náhodou vidět, ale netušil jsem PROČ tam vlastně lezu. Ano, samo že jsem věděl, že tudy se asi dostanu dál. Ale když jste uprostřed obrovského mechanického komplexu serepetiček, které mají až nesmyslnou architekturu a mají vás očividně jen ohromit, stojíte obklopeni tou matoucí krásou a vůbec nemáte tušení která bije a prostě jen zoufale lezete nějakým směrem a doufáte, že to nějak dopadne. Je to sice hezké, ale už vidím, jak v dávnověku stavitelé dělali do zdi oranžové stupačky, aby se po ní líp lezlo, kdyby náhodou někdo chtěl obejít všechny ty pasti, které důmyslně vymyslel a skryl cestou k pokladu. Ano, vím že vyrypuju, ale hra je jedno velké klišé, protože se stále opakují stejné prvky - vždy když se podplazíte dveřmi, spadnou těsně za vámi, když narazíte na zamčené dveře, vždy jdou obejít a když se něco zavře za vámi, vždy existuje druhá cesta ven. Je to trošku škoda, protože hra vás opravdu nemá moc čím překvapit - ohromuje vás pouze grafikou a designem objektů. Je to škoda, protože při čtení recenzí, které mírně kritizovali minimální modernizaci a invenci v druhém díle, jsem se hry zastával, že to přece nevadí, protože vše co fungovalo v jedničce, bude fungovat i ve dvojce. Bohužel to není 100% pravda. Nějaké výraznější novinky hře chybí (samozřejmě pokud se vám dostane do ruky pouze druhý díl, nepocítíte to).

Co se v druhém díle změnilo nebo přibylo, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Při houpání po překážkách se můžete princovsky zhoupnout, je tu nový a hojně využívaný "stealth" styl hraní, který se mi velmi líbil, byť taky nebyl dotažený, protože mrtvoly pod nohama nepřátel je nechávaly ledově klidnými a občas jsem trochu bojoval s ovládáním. Nové jsou samozřejmě také zbraně a nepřátelé, zvláště jejich obrněné verze, které padají k zemi až po několika granátech či 3 zásazích raketometem (podle mě to tvůrci trochu přehnali).
Samozřejmě také nastala změna v obsazení hlavních postav - logicky zůstal hlavním hrdinou Nathan "Nate" Drake, přibyla bruneta Chloe Frazer a nájemný dobrodruh Harry Flint. A samozřejmě nový záporák, u kterého mě mrzelo, že nebyl na scéně častěji. Vrátí se nám i staří známí z jedničky, logicky jen ti, kteří ji přežili - děj se odehrává cca rok po prvním díle. Postavy jsou poměrně zajímavě vykreslené, už v půlce příběhu byla mou oblíbenkyní Chloe, a to zejména kvůli své nepředvídatelnosti. Mezi postavami se opět dočkáme nějakého toho slovního popichování a dialogy obecně patří opět ke špičce.
Příběh mírně kopíruje jedničku, což je taky trochu na škodu. Najdete artefakt, ten otevře cestu k dalšímu artefaktu či bájnému místu, které Drake jako každý správný archeolog/dobrodruh na finále zničí. Ke konci hry se opět objeví nepříjemně rychlí a navíc i odolní a mírně nadpřirození nepřátelé, což jsem kvitoval povzdechem "ach jo, už zase".

Na konec se zmíním jen okrajem o zvukové stránce, která se dá hodnotit jako - filmový dabing a místy dobrodružná a filmová hudba, zvuky standardní, asi by šlo něco zlepšít, ale vzhledem ke kvalitě televizních reproduktorů si nedovolím hodnotit víc.

No a jak se mi teda hra hrála, když to sesumíruju? Výborně, s rozpačitými chvilkami, které měly náběh na frustraci - počínaje na první pohled nejasnou cestou dál, až po relativně těžší momenty, které jsem musel hrát vícekrát (můj osobní problém, uznávám). Ovšem pokud bych se měl vyjádřit k výrokům, jako je předčasné ocenění hry titulem "hra roku", musím se výrazně ohradit - váhám, jestli jsem se náhodou nebavil líp u Batman: Arkham Asylum, a to říkám z pohledu člověka, který Batmana dohrál několikrát a stále mě bavil a v mnoha ohledech jsou si ty hry podobné. Uncharted je hra se spoustou wow momentů, jednou z nejkrásnějších grafik, kterou můžete v hrách vidět (místy se vám může vybavit poslední Prince of Persia), ale na můj vkus mě u hraní rušilo až nečekaně moc drobností, které jsou mírnými šmouhami na jinak vybroušeném diamantu - 8/10 (kdyby se hodnotila grafika, tak bych dal místy opravdu oněch 11/10)

Mimochodem - hru jsem kupoval z Anglie, kde byla v předprodeji o dost levnější než v kterémkoliv tuzemském obchodě - speciální edici, obsahující 2 neužitečné pohlednice, stažitelný "theme" do PS3, na kterém splývají ikony s pozadím a zlaté zbraně do multiplaeru (AK-47 a berretu) a to vše v nádherné hliníkové krabičce - ta jediná za to vše stála. I s poštovným 1350 kč. No nekupte to, za ty peníze... Hlavně mě potěšilo, že jsem objednával v úterý odpoledne a v pátek ráno jsem to měl doma. TO JE úplně nejvíc WOW!

PS: A jen tak mezi námi, hra měla nečekaně bugových momentů, viz screen:

PPS: Trocha statistiky z mého hraní Uncharted 2:

dohráno za: 11h 30m
čas strávený očumováním okolí: 1h 37m
nepřátel zabito: 865
celkem výstřelů: 8460
celkem restartů: 110
hlasité žasnutí: nespočítaně
hlasité klení: víckrát

Ferrari 458 Italia

Tak jestli takhle bude vypadat in-game grafika Gran Turisma 5, tak to abych si koupil antislintací plexi před televizi a bryndáček...

UP / Vzhůru do oblak - 9/10

Je zvláštní, že ačkoliv přirozenost lidská, tedy i moje, je stárnout a vyvíjet, chodím poslední dobou do kina na filmy pro čím dál mladší diváky - alespoň mě teď napadlo, že nedávno jsem byl na Harry Potterovi a včera jsem zkouknul poslední animák od Pixarů - Vzhůru do oblak a z pubertálních filmů přesedlávám na dětské... Co bude příště? Teletubies? No byla by to zajímavá recenze.

Při sledování animáků máte vždy riziko, že se s vámi do kina propašuje nedostatek dospělých a tak je víc než pravděpodobné, že budete poslouchat více či méně duchaplné pokřiky linoucí se potemnělým sálem, od "jé, jů a hele/mě se chce čůůůrat" přes nevině dvojsmyslné "týýý vado takovýho ptáka chci taky" (nemluvě o tom, že věta "a teď ti ukážu něco, co jsem ještě nikomu nikdy neukázala", přijde vtipná jen vám...) a "mamí, a proč...???" až po "jó, to už jsem viděl, teď přijde xy a s ab udělá zž a pak přijde to překvapení cd a celé to skončí takhle" prokládané srkáním tekutých kostek cukru (CocaCola) a křupáním brambůrek v neméně hlučném obalu, či zasmradění celého kina popcornem. Když na animák jdete ještě ke všemu už ve 3 odpoledne, je pravděpodobnost infarktu z blbých keců, otravy kukuřičnými smrady či náhlého amoku vedoucí k masové vraždě, zhruba stejně vysoká, jako že Dr. House potká v příštím díle pacienta, který trpí nemocí, která se vyskytuje jednou za sto let. Maximálně dvakrát. A vyléčí ho. Mimochodem dodnes si pamatuju tu noční můru, když jsem byl na Flinstounových a ti blbci ten film dali s titulkama. To bylo celý film jen "co říkal, co říkal?".

Každopádně zpátky do kina na další výplod tvůrců ze studia Pixar, které snad zatím neklopýtlo a v průběhu poslední dekády jsme mohli slintat a plakat u takových taháků peněz z dětských pokladniček, jako jsou Hledá se Nemo, Úžasňákovi či Wall-E... Klasicky na vás vyrukuje oblíbený a vtipný krátký filmeček, tentokrát na téma "jak se rodí děti" nebo také "když ji (práci) miluješ, není co řešit". Je hezké, že umí zároveň poučit i rozesmát a mnohdy je i při své stopáži kolem 5 minut lepší, než některé celovečeráky:-) Každopádně byl více roztomilý než vtipný a třeba kouzelník před Wally-Em se mi líbil víc...



A teď již vzhůru do oblak... Nebo vlastně ne - ještě chvíli zůstaneme na zemi... Příběh začíná v první polovině 20.století, kdy spolu s malým Carlem Fredricksenem sledujeme jeho dětského hrdinu a idola, Charlese Muntze, při jeho expedicích do exotických, až "ztracených" světů. Hezky vzducholodí, se psí posádkou, vzhůru do oblak na exotickou cestu... Během dalších pár minut jsme svědky Carlova seznámení s osudovou a celoživotní láskou Ellie, jejich svatby, mládí, životního štěstí i neštěstí až po smutné rozloučení v důchodcovském věku...život už je takový, pochová vás Makový. Vše má spád, je to precizní, pětiminutové, beze slov, provázeno dynamickou hudbou od starého známého Michaela Giacchina, jehož hudba je k slyšení přes animáky, dospělé filmy (Star Trek) až po seriály (Lost) a skládal hudbu i k několika desítkám her (např. série Medal of Honor). Hudby si sice ve filmu všimnete jen někdy, ale to vesměs proto, že jen podbarvuje dění na plátně zatímco vaše smysly jsou zaměstnány primárně něčím jiným. Veverka!
Příběh důchodce Carla pro diváky opravdu začíná až v momentě, kdy po sérii událostí zazvoní u jeho domku, osamoceném mezi železobetonovými skleněnými monstry, dva zřízenci domova důchodců, kam samozřejmě (překvapivě málo) nevrlý stařík nechce. Rozhodne se splnit si svůj dětský, nikdy neuskutečněný a mírně absurdní sen, který sdílel se svou nebožkou Ellie... odletí hledat "Vodopád snů", u kterého vždy s Ellie chtěli žít. Že sebou vezme černého pasažéra, dychtivého a neskutečně upovídaného skautíka Russela, je tak nějak "nad plán", každopádně dobrodružství může začít! Veverka!

Co můžu na filmu jednoznačně pochválit, je velmi dobré tempo. Za celý film jsem se nestihl podívat na hodinky a po hodině a půl mi jen hlavou proletělo: "cože, to už je konec?". Hlavní kostra děje je sice poměrně chudá a příběh by se dal odvyprávět ve třech větách, ale o to více je vše se vším provázáno, nic tu není navíc a na onen základ dokázali scénáristé nabalit spoustu narážek (na malé děti a na senilní důchodce atd), které pochopí spíše dospělí a hlavně skvělého situačního humoru, proloženého několika kameňáky. Veverka! Od Wall-Eho naštěstí tvůrci mírně ustoupili z minimalizmu co do počtu postav, takže zatímco v půlce Wall-Eho jsme si vystačili s němým robůtkem, tady máme velmi nesourodou dvojku ukecaný kluk a důchodce, ke kterým se později přidá mluvící pes, který je tak trochu trouba, přičemž k němu skvěle sedí dabing P.Lišky a pták, něco mezi pštrosem, pávem a tukanem, který toho už vůbec moc nenamluví. Hlavně tihle čtyři se pak starají většinu filmu o výborné, vtipné a místy roztomilé (úlitba těm nejmenším) scény a gagy. Veverka!

Co se týká technické kvality, "grafika" je opět úžasná, byť je stylizovaná a není fotorealistická, jak jsme mohli sledovat posledně u Wall-Eho. Tentokrát Pixar nastolil nadvládu disproporcí a komixového stylu, a zase to byla dobrá volba. Vypadá to, že na co tihle hoši (a děvčata?) šáhnou, to se daří. Některé detaily jsou pak až zarážející a člověk se neubrání vzpomínkám na třeba jen 5 let staré filmy, které prostě neměly takový počet do detailu zpracovaných serepetiček. Například je vidět i nitky ve vyšívaných skautských odznáčcích. A to nemluvím o skvělých animacích zvířat či rozlámaného staříka Carla atd... Po technické stránce filmu opravdu nelze nic vytknout. Veverka!

Co závěrem? Opět nám studio Pixar předložilo krásný film. Příběh je už klasicky pohádkově prostý a nekomplikovaný, o to víc prostoru bylo na vtípky a vyladění příběhu jako celku. Technická stránka na nás dýchá lehkostí, až by člověk řekl, že to animování muselo jít od ruky samo a i ten mnohými proklínaný dabing se povedl. (já tedy mám k dabingu výhrady málokdy, pokud jsem před tím neslyšel originál)
Ať už jste dospělí nebo nevíte kam odpoledne s dětma, tenhle film doporučuju každému, včetně sedmdesátiletých seniorů;-)

Oficiální trailery zde(komplet) zde(seznámení s Kevinou) a zde(speciální epizoda). Bohužel není povolené vkládání, takže budete muset na youtube přímo...

Wolfenstein (2009) 8/10

23.8.2009 - Na netu se už povalují první recenze čerstvě vydaného Wolfa a nemůžu jinak, než taky přispět svou trochou do mlýna.
Původní Wolfenstein z pravěku mé herní historie, byla kultovní záležitost, kterou tehdy znal a hrál snad každý, a která se zapsala do historie na dlouhou dobu. Dalo by se říct, že legenda pokračuje a nese si sebou z historie několik stejných rysů v hratelnosti, výbavičku hákenkrajců a všude přítomný samopal MP40.
Děj nového Wolfa se odehrává v alternativní druhé světové válce (případně její zatím neznámé části;-)), trochu mixuje Hellboye, druhý díl Wolfa samého (Return to Castle Wolfenstein) a velmi nepříjemně mi připomíná také nedávno vydaný, ruský NecroVision. Příběh se motá kolem okultismu, který otevírá pole působnosti tvůrčí fantazii a přináší teoreticky neomezené možnosti jak okořenit již provařené téma druhé světové války. Bohužel invence se nekoná, tvůrci se rozhodli pouze (možná naštěstí) okopírovat nápady, které jim přišly jinde zajímavé.
I když - je tu jedna novinka (ale podle mého názoru se nejedná o novinku ideálně zpracovanou či fungující ku prospěchu hratelnosti) - mise nejsou lineární, ale podobně jako v STALKERovi vám je někdo musí zadat, poté co k němu dojdete. To je v kontextu se zbytkem hry, který je v podstatě naprosto nejobyčejnější střílečka, trošku zbytečně komplikovaný prvek. V základním městě, které je narýsované pouze pravoúhlým pravítkem, je zatěžko se orientovat a hlavně je velmi otravné stále někam popocházet poloprázdným městem, které jen zřídka oživí nějaká ta hlídka SSáků... Jakmile obdržíte úkol, pro změnu musíte zase někam dojít, než se přetransportujete do "mise". Jediné štěstí, že alespoň na misi vás vede spolubojovník a nemusíte se na cestu soustředit a stále ji hledat na mapě, kterou máte k dispozici. Ano, spolubojovníky tu máte často, ale je to jen pár postaviček, které jako doplněk atmosféry kousek bojují s vámi, něco křičí a hlavně naprosto bez vašeho zájmu umírají...

Hratelnost, čímž myslím zábavnost chození a střílení skrze různorodé mise, je poměrně na vysoké úrovni vzhledem ke stylu hry - hry/střílečky, kdy vypnete mozek, jdete koridorem či za značkou na kompasu, střílíte na vše, co potkáte a ono střílení a zpracování smrti nepřátel je zpracované poměrně kvalitně. Rag doll modely fungují a nepřátelé padají poměrně přirozeně, krev a krvavé skvrny taky vidíte, takže žádné prášení z uniform. Jedinou výtku bych měl ke zbraním, které zní jako plechové hračky, které místo štěkající střelby jen tak vzduchovkově syčí. Ale atmosféru dokreslují (zvláště při osolených reprácích) všemožné výbuchy a výkřiky.
Dalším, hru oživujícím prvkem, pro změnu okopírovaným z her jako je například NecroVision a nebo Bioshock, je magie, kdy pomocí záhy nalezeného předmětu dokážete zpomalovat čas a podobné, již mnohokrát viděné serepetičky. Aby toho nebylo málo, tvůrci se rozhodli okopírovat i možnost upgradu zbraní a tak, k mé spokojenosti, můžete upgradovat dostřel, účinnost, přesnost či velikost zásobníku všech zbraní a vlastnosti kouzel magického předmětu. To vše za peníze, které získáváte v průběhu hraní za plnění úkolů a hlavně díky nalezeným předmětům. To už je takový kolorit her poslední doby. Skrze hru jsou různě, více či méně skrytě, pohozené předměty, díky kterým získáváte právě možnosti upgradu. K vidění je tohle hledání a sbírání pitominek už dlouho, ale tady to má konečně smysl.
Co se týká technického zpracování, ačkoliv hra nevypadá nijak úžasně a graficky připomíná něco mezi Necrovision či historicky podobnými, rok dva starými hrami, potěšilo mě, že na maximální detaily běží na mém už nějaký ten rok neupgradovaném Athlonu x2 4200+, 2GB ram a 8800GT naprosto v pohodě.

K technické stránce směřuje pár připomínek. Grafika sice není nejoslnivější, ale přesto slušná,, problém je spíš v architektuře úrovní, které neznají jiný než pravý úhel. Fyzika je na dobré úrovni, když teda nebudu počítat "gumové" granáty, které se odrážejí jako z wormsů... Dál je tu nemastný neslaný zvuk střelných zbraní, který už jsem zmínil, ale bohužel musím pokračovat - další minus směřuje k nemožnosti nastavení citlivosti myši v ose Y. To proto, že v poměru k ose X je citlivost poměrně nízká a bylo mi to trochu proti srsti. Za daleko větší nedostatek ale považuju nemožnost vytvoření hráčského profilu či samostatných pozic k uložení hry - hru tak může hrát v jednu dobu pouze jeden hráč, jinak by docházelo k přemazávání pozic.

Co dodat závěrem - Nejdříve byl Wolf legenda a pro mnohé první 3D střílečka, později střílečka z druhé světové, pojatá trochu jinak, obsahující výborný multiplayer no a momentálně je z toho prostoduchá střílečka, z které máte pocit, že už se nejedná o "AAA" hru, ale spíše béčkovou produkci na základě slavného jména. Hra by měla v akčních misích spád, který bohužel narušuje bloumání městem při zajišťování zadání misí... Každopádně pro ty, kteří chtějí spíše jednodušší střílečku bez komplikovaného ovládání, matoucích možností volby a tápání a pro které je víc jak jedna cesta mnoho, ty hra asi uspokojí.

Prozatím 6/10, uvidíme po delším hraní. (recenzováno při rozehrané hře)

edit k 3.9.2009:
Musím trochu poupravit kritiku Wolfa.

1) na procházení městem jsem si po chvíli zvykl a hlavně díky tomu, co už jsem umiňoval, a to, že přestřelky jsou ve hře velmi zábavné, není repetivnost pochodování po městě až tak hrozná, jak by se dalo předpokládat. Postupem hry si vryjete některé cesty do paměti, později se odkryjí další čtvrti Isenstadtu, navigační znak na radaru naštěstí funguje bezchybně , takže nebloudíte a navíc případné potulování náhodou prázdným městem vyplní postupem času vcelku zábavné hledaní všech těch starých dobrých "secrets".
2) postupem času se vám čím dál víc zalíbí hudba, která je opravdu jedna z těch lepších, kterou ve střílečkách můžete slyšet.
3) okultní schopnosti pořád považuju napůl za spestření, napůl za berličku pro méně šikovné hráče. Postupně dostanete 1) rychlost a lepší vidění zvýrazňující použitelné předměty a nepřátele 2) zpomalení času 3) štít 4) účinnější (průraznější) zbraně. Obzvlášť zpomalení času, tj. stoprvní verze bullet-timu, je berle jak invalidní vozík. Štít prakticky nevyužívám a bez účinnější zbraní by to taky šlo. Pouze lepší vidění využijete hodně, obzvlášť pokud budete pátrat po skrytých místech.
4) zbraně - základní "reálné" zbraně jsou fajn a možnost jejich upgradu je zvládnutá šikovně a viditelně - jak do vzhledu, tak do užitečnosti - každý upgrade opravdu poznáte. Horší už je to se "sci-fi" zbraněmi, které jsem stejěn jako ty těžkotonážní (raketomet) odmítal používat. (momentálně jsem ve 3/4 hry) BTW: plamenomet je bezva na toho neviditelného ha**a v nemocnici;-)
Mimochodem oceňuji, že zbraně střílí opravdu tam, kam mířím, takže není problém střílet instinktivně a přesně.
5) bossové - triviální, mnohdy dá víc zabrat shluk standardních nepřátel (obvlášť těch rychlejších). Apropo - typů nepřátel je dost, jsou pestří, z 90% procent jsou to standardní jednotky "SS", což kvituji z povděkem, protože jejich zabíjení nás většinu baví nejvíc, přiznejme si to. Mutanti, superrychlí a podobně šablonovití nepřátelé jsou tu celkem rozumně zastoupení v minimální míře. Potěšil mě i poměrně zajímavý, létající nepřítel s jet-packem. Ale už jsem ho taky někde viděl... Inteligence nepřátel je úměrná typu hry. Jak už jsem psal, jde o oddychovou střílečku, takže nepřátelé jsou tupé ovce, které se sice občas kryjí, ale stejně tak často naběhnou do rány, nemluvě o až neuvěřitelných záležitostech, kdy s tlumičem můžete postupně odzadu postřílet celý průvod vojáků a ti, kteří jsou zády k mrtvole, se ani nehnou, byť jim nebožtík zařval z metru do ucha... Celé to ale jen umocňuje jednoduchost hry a pocit, že procházíte po cvičné střelnici, kdy kolem vás vyskakují terče - které je ovšem velmi zábavné sestřelovat...a vovovo vo tom to je!

Toť zatím vše... Každopádně je to po dlouhé době hra, ke které se vracím rád a vypadá to, že ji i dohraju, protože mě opravdu baví. Proto zvedám původní hodnocení ze 6 na 8/10.

PS: 4.9.2009 po nějakých 10 hodinách čistého času - dohráno! A spokojenost.