Předně bych měl asi uvést na pravou míru, jak to bylo 12. den - Původně jsem tu ukazoval fotku pláže Chaweng, na kterou jsme se opravdu chystali, ale nakonec ranní rodinná rada rozhodla, že poslední den nestrávíme cestováním, ale protože je potřeba také už pomalu balit, tak se vyvalíme u bazénu, proti čemuž neměl nikdo zásadnější námitky. Určité problémy se ale začaly odehrávat u mě, protože už ráno jsem se vzbudil s bolestí v krku (zřejmě následek na ex vypité ledové tříště při předchozí večeři) a co byl větší problém, během odpoledne jsem dostal horečku a zbytek dne prospal na pokoji - takže ještě štěstí, že se nikam na pláž nejelo...
Další den, tedy ve středu, jsme hned brzy ráno vyklidili pokoj, rozloučili se s ostatními obyvateli naší rezidence, včetně Kamila (který po mě převzal štafetu neustále nemocného Čecha v Thajsku), velmi milé a vždy usměvavé paní recepční, pavouků, gekonů a papouška a jelo se klikatými uličkami a zkratkami na letiště. Vše proběhlo jako obvykle, jen se musím přiznat, že mě opravdu otravuje a nechápu omezení tekutin možných vzít sebou do letadla i na vnitrostátních letech - takže ono třeba hodinové čekání v odbavovacím prostoru musíte zvládnout bez přísunu tekutin, jako bychom snad byli velbloudi a měli vodu čerpat z hrbu? Naštěstí by si z thajských letišť mohli vzít příklad i u nás - v odletové "minihale" jsme si mohli ZDARMA dát džus, kávu a nebo čaj a k tomu zákusek. Tomu říkám rozloučení se Samuií.
Přelet ze Samuie do Bangkoku byl o poznání rychlejší než náš přílet před cca 2 týdny - snad díky lepšímu počasí, určitě ale díky modernějšímu letadlu, kterým jsme cestu urazili za 45 minut. Na Bangkokském letišti jsme si pro jistotu šli potvrdit letenky zpět do Vídně, ale s úsměvem nám bylo řečeno, že potvrzení zpátečního termínu již je zařízené - tím bych chtěl poukázat na některé možné nejasnosti, které vám poskytne česká strana při prodeji letenek - potvrzovat termín odletu nejpozději 72 hodin před odletem není potřeba, stejně jako jsme neplatili o několik dní později žádné poplatky při odletu z Bangkoku. Jediné poplatky byly placeny už při odletu ze Samuie a to při nákupu letenek Samui - Bangkok.
Vůbec na některé průvodce se nedá spoléhat - dočtete se v nich například informaci, že taxi z letiště do centra by vás měl přijít na cca 300 batů, ale na nás vyrukovali taxikáři s pevným ceníkem a dožadovali se vtipně 900 batů. Cenu jsme nakonec usmlouvali na 600 batů. Nutno podotknout, že by to asi šlo i levněji, protože cenu si tady nedomlouváte přímo s taxikářem, ale "agentem", který si vás odchytne hned u východu z letiště a po dohodnutí detailů vás pouze dovede k taxíku, kde již čeká řidič na instrukce. Takže logicky platíte peníze navíc za provizi agentovi. Cesta nazpět byla ještě o poznání dražší, protože hotelový taxikář se odmítal bavit o menší částce jako 800 batů.
To, že jste se ocitli v mnohamilionovém městě předznamenává samotné letiště, a vše je umocněno i vzdáleností letiště od centra - po krásné čtyřproudé dálnici se vezete asi půl hodiny, než dojedete do něčeho, co připomíná regulérní centrum. Postupně se kolem vás začnou vynořovat výškové domy a mrakodrapy různého stáří a luxusního vzhledu, až nakonec z dálnice sjedete o několik úrovní níže a ocitnete se uprostřed typicky asijského mumraje. Jízda vlevo, provoz, opatrná, pomalá jízda s klaksonem v pohotovosti, proplétání se uličkami mezi starými, sotva stojícími domy hned vedle moderních prosklených budov a hotelů, vyhýbání se neustále kličkujícím tříkolkám a skútrům, mezi tím vším pobíhající chodci. Autoškolu bych tu opravdu dělat nechtěl. Po chvíli jsme dorazili k hotelu, který taxikář očividně hledal a po vyřízení nezbytných a velice otravných formalit na recepci jsme se ocitli na pokoji, jehož prostřední postel byla zvlášť pro mě byl domovem na nadcházející 3 dny.
Vzhledem k tomu, že jsme stihli dorazit na hotel už kolem poledne, naši vyrazili na obchůzku po okolí - postupně navštívili Lumphini Park - obdobu New Yorkského Central Parku, kde v jezírku uprostřed parku plavali krokodýlové a kolem po cestičkách běhali Thajci joggující jako o život, což v tomto smogem zaneřáděném městě platí za doslovnou frázi. Kromě parku byl k vidění rukodělný trh, klasická tržnice s rybami a ovocem a krámky, miliony krámků, kde byl ale problém narazit na něco opravdu originálního a hezkého. Jako bonus za odvahu se svezli tříkolkou, kde se opět ukázalo, že je nutné smlouvat vždy a všude (krom kamenných obchodů), protože zatímco všichni řidiči nabízeli svezení nejméně za 500 batů, nakonec přišel jeden, který všem vypálil rybník s nepřekonatelnou konkurenční nabídkou 250 batů a jelo se. Což prý byl také zážitek - rikša nejela klasickou cestou, ale zkratkami přes dvory a soukromá parkoviště hotelů, kde řidič vždy jen podplatil vrátného drobným bakšišem a po odsunutí závory bleskově projel.
Čtvrtek, den čtrnáctý...
Ráno jsem se nadopoval prášky a vyrazilo se na další exkurzi po Bangkoku. Náš "Park Hotel Bangkok" byl v centru, asi 50 metrů od zastávky Nana. Několik slov k metru - v Bangkoku jezdí i podzemní metro, my ale cestovali nadzemkou, která se tu nazývá BTS Skytrain, tedy "nebeský vlak". Má dvě tratě, které se střetávají v přestupním Siamu, který je zároveň jedním z center obchodu - alespoň podle toho, co málo jsme stihli poznat. Cestování Skytrainem spočívá v koupení lístku za předem stanovenou cenu dle pásma. Pásma tu nejsou pevně daná, ale odpočítáte si je podle počtu stanic, jak daleko jedete - například 2-3 stanice daleko - 35 batů, 4 stanice - 40 batů, 6 stanic - 50 batů atd. Také si můžete koupit celodenní za 100 batů. Vše je jasně a přehledně značeno na několika místech metra, mapku stanic máte i na samotném lístku, prostě i když pojedete poprvé, budete se bez problémů orientovat. Místo lístku, který by jste u nás orazili (a později zahodili), dostáváte kartičku velikosti kreditky, s čipem, tu projedete turniketem, poté jedete kam potřebujete a nakonec kartičku při opuštění metra zase vsouváte do turniketu, který vás pustí a kartičku si nechá! U všech turniketů jsou policisté a vše plynule funguje a v podstatě se tu nedá jezdit načerno a nejsou potřeba žádní revizoři, protože bez lístku se do prostoru nadzemky nedostanete...nešlo by to tak i u nás?
Skytrainem jsme se tedy dostali do již zmíněného Siamu, kde se mělo nacházet největší asijské akvárium. V tomto okamžiku mírně selhalo značení, kdy jsme marně tápali v Siam Paragon centru (jak hlásal slogan - pýcha Bangkoku) a chvíli jsme nemohli vstup do akvária najít. Klasická situace, stojíte u něj a ptáte se na cestu...na rozdíl od běžné situace tohoto typu vás ale dotyčný s úsměvem a poklepáním na čelo nenasměruje na 20 metrů vzdálený vchod, ale, jak je u místních Thajců obvyklé, vám vůbec nerozumí a pošle vás na opačnou stranu... Akvárium jsme nakonec objevili schované v přízemí, přímo v centru budovy - vstupné bylo na Thajské poměry vcelku vyšší - 750 batů na osobu, v ceně ale byla kompletní prohlídka, svezení na loďce s průhledným dnem po hladině akvária, možnost podívat se na "4D" film v místním akvarijním kině a jedna Pepsi. Spletitými, vcelku šerými chodbami jste se proplétali mezi akvárii a mohli obdivovat všemožné rybičky, želvy, paryby a dokonce tu byli k nalezení i tučňáci, vydry a nutrie. Nejdříve byly k vidění klasičtější, menší akvária vždy s jedním nebo několika druhy rybiček, až jste se v nižším patře dostali ke stylovým expozicím s mnoha druhy ryb a výběhy právě pro tučňáky a vydry. Skrze 2 podlaží bylo k vidění obrovské, 6 metrů vysoké/hluboké akvárium, nemluvě o obrovské nádrži, skrze kterou vedl tunel, takže jste byli obklopení rybami ze všech stran (zvláště kolem klidně proplouvající žraloci a rejnoci byli působiví) a nad tím vším jste se mohli svézt v již zmíněné lodičce, což ale bylo z celé prohlídky asi nejslabší. Ke konci prohlídky byly k vidění obzvláště vypečené exempláře hlubinných ryb, rekordně velký tuňák a oliheň, pak také trošku odlehčené expozice, kdy byly na akvária upravené běžné spotřebiče jako ledničky, pračky a mikrovlnky a když jste byli hodní, mohli jste si šáhnout na hvězdici a podobné živočichy (Thajci jsou i docela vtipní - byl jsem upozorněn, že si můžu šáhnout na hvězdici a ať se nebojím, že mi nic neudělá - na rozdíl od jedné zaměstnankyně, která je prý docela ostrá při dotyku;-)). Thajci se také snažili ozvláštnit prohlídku několika pravidelnými akcemi, jako bylo kouzelnické show pro děti nebo krmení ryb v různé časy. U vstupu jste si mohli dokonce zaplatit speciální vstup do akvária se žraloky, ale neviděl jsem nikoho, kdo by se tam hrnul...
Každopádně akvárium bylo více než zajímavé, rozhodně to za ty peníze stálo. Jediné, co mě opravdu mrzí, je, že vzhledem k tomu, že mi nebylo ani v akváriu, a už vůbec ne v královském paláci druhý den, zrovna dobře, tak jsem dost odbyl fotky a navíc se i samy dost často nepovedly, takže ty nejhezčí obrázky mám jen já v hlavě... U akvárií byl problém s odlesky a tmou, která nutila fotit v nočním režimu nebo se světlem, pak se ale často rozmazávalo cokoliv v pohybu, v královském paláci bylo zase vše tak obrovské, že se nic nevlezlo do jedné fotky a detaily zase nepokrylo rozlišení foťáku:-(
Po návštěvě akvária jsme si dali malý oběd v místní výkrmně, která nelze nazvat jinak, protože v podstatě celé jedno patro "Paragonu" bylo určeno jídelnám a restauracím. Místní "FoodHall" byla obří restaurace do tvaru půlkruhu, kde se uplatňoval speciální druh placení - při příchodu jste si nabili stravovací kartu určitou hodnotou, z které vám pak při výdeji jídel strhávali kredit. Co jste neprojedli, vám při odchodu zase vrátili. Jednoduché, praktické. Jen když to neznáte, tak je docela problém si u okýnka s obědem v ruce vysvětlit, kdo co po kom chce:-) Po obědě jsme se vydali do vyšších pater, kde jsme zjistili, že do 10 let to bude v městech jako Bangkok zřejmě vypadat jako v Evropských metropolích (jen v asijském, přeplácaném stylu) - všechny obchody byli v evropském stylu, prodávali se tu evropské značky a za evropské ceny. Trošku komický pro mě byl pohled na luxusní, ale prázdné butiky, obzvláště pak nesmyslné autosalony Ferrari, Lamborghini a Lotus, kde měli vystavené jedno auto, které si chodili všichni fotit a zase z obchodu odešli... Prostě jste z toho všeho měli pocit, že Thajci chtějí ukázat, že na to mají, že také umí žít luxusně, ale ve skutečnosti to bude jen pozlátko - stejně tak jako luxusní budovy na ulicích, mnohdy nedostavěné, na kterých jsou ze všech stran přilepené staré ošklivé polorozpadené klasické thajské chaloupky. Kontrast - to je asi slovo, které vás bude často napadat. Kontrast - pozlátko prázdného luxusu pro turisty a horních 10'000, ale uvnitř, to skutečné Bangkokské "já" bude asi daleko nuznější, ukryté očím běžných turistů. Už při plavbě kanálem to vidíte - vedle sebe stojí nové hotely a staré domy. Na nábřeží vedle sebe parkují staré drožky a luxusní auta za miliony. Dojdete ke Královskému paláci, obehnanému kilometry zdí a pokrytému možná tunami zlata (aspoň se tak jevil) a kousek od vysoké zdi jsou smrduté rybí trhy, chatrče a žebráci... prostě kontrast, zvláštně působící kontrast.
-----------------------------------------------------------------------------------
Tímto oslím můstkem se dostávám k poslednímu dnu v Bangkoku i v Thajsku - den patnáctý - pátek 21.3.2008.
Na poslední den jsme si nechali místo, kam se správný turista má vydat jako první - alespoň nám tak bylo tvrzeno v průvodci:-) Královský palác, tedy Royal Palace, někde též psaný Grand Palace se nachází na úplně západní straně centra, téměř u řeky Chao Praya. Pro nás byla nejlepším způsobem dopravy kombinace nadzemky a lodě. Dostali jsme se s přestupem na konečnou stanici Saphan Taksin, pod níž se nalézalo centrální molo (Central Pier) a za krásných 20 batů jste se mohli vydat na projížďku i s komentářem - směr palác. My si vybrali vyloženě transportní trasu s minimem zastávek, ale existovaly ještě další varianty, delší a také okružní, asi hodinová, jen mírně dražší. Lístek se dal koupit jak předem, tak přímo na lodi (jak jsme zjistili při zpáteční cestě. Lodě se daly rozlišit jakou jedou trasu podle barvy vlaječky na střeše).
Osmé nábřeží, na kterém jsme vystoupili, vedlo přímo k silnici, která rozdělovala zdi královského paláce a paláce/chrámu Wat Pho. Trošku ostražití jsme byli ohledně vstupu do Královského paláce - informační zdroje se totiž rozcházely ohledně otevírací doby a možné polední přestávky a také co do přípustnosti oblečení. Jak na potvoru se nám taky podařilo vyjít špatným směrem, takže jsme obcházeli téměř celou obvodovou zeď paláce a nacházeli samé zamčené dveře, které nás v ten okamžik dost děsily a každé další dveře dokázaly zase o něco víc naštvat. Do toho se kolem paláce vyskytovali "agenti", kteří vám tvrdili zaručenou otevírací dobu paláce a na mapě zakreslovali památky, které určitě musíte vidět, a pokud možno byly co nejdál od paláce. Jeden takový nám tvrdil, že palác se otevírá až v 13:30, další na nás mával, že vstup do paláce je úplně jiným směrem (směrem od paláce - asi se nám snažil nakukat, že se do něj vjíždí metrem, netuším). Naštěstí jsme se nenechali zvyklat a obcházeli zeď tak dlouho, dokud jsme nespatřili vycházející hloučky turistů, kteří dávali vědět o těch správných dveřích s větší jistotou, než jakýkoliv ukazatel...takže - vítejte v Královském paláci!
Nebýt stovek, možná tisícovek turistů, po projití vstupní brány jako by jste se dostali zpět o stovky let (palác byl budován od roku 1782 a počítá několik staveb), před vámi se najednou objeví prostorné nádvoří, původně schované za vysokými bílými zdmi, a nedaleko od vás se třpytí několik vysokých pozlacených či jinak zdobených věží a chrámových střech. Po zaplacení 250 batů (v ceně je vstup na nádvoří a volný pohyb po něm a vstup do muzea mincí a královských relikvií) a vstupu na to pravé, vnitřní nádvoří, se tak ocitnete v jiném světě, který je obzvlášť pro Evropana až neuvěřitelně kýčovitý svou přezdobeností, přesto ohromující. Hned u vchodu vás vítá několik typicky asijských soch, v centru nádvoří se nalézá chrám ukrývající nejuctívanější zobrazení Budhy v Thajsku, tzv. Smaragdového Budhu, v jeho bezprostředním okolí najdete několik dalších budov, chrámů, každý v trochu jiném stylu a jinak vyzdobený, v uličkách se mačká několik přístřešků a toto celé je obehnáno zdí, která po celém obvodu má na své vnitřní straně obří fresku, popisující zřejmě bájné příběhy božstev a dřívějších panovníků.
Musím přiznat, že tyto nástěnné malby na mě zapůsobily asi nejvíc a o to víc mě mrzí, že většina fotek se moc nepodařila... Fotit můžete v podstatě všechno co vás napadne, ale jak jsem už psal výše, měl jsem docela problém, aby se mi něco do obrázku vůbec vešlo. Stojíte na malém nádvoří, vše je strašně blízko a má vysoké věžičky, navíc nevíte co vlastně fotit dřív, protože tu stojí za vidění absolutně vše. Vše, i přes svoji přeplácanost, přezdobenost, kdy nevíte jestli se díváte na zlato nebo marcipán... Jediné místo, kde by se fotit nemělo, je uvnitř chrámu s Budhou ze smaragdu - ale několik bezvěrných drzounů se našlo...ano, včetně mě...
Poté, co jsme se pokochali a už popáté jen z jiného úhlu zkoumali to samé, přesunuli jsme se o nádvoří dál, kde byl prostorný park a "starý" Královský palác - o poznání skromnější a méně kýčovitá bílá budova.
Pak už jsme jen prozkoumali místní stálou výstavu mincí, historických a korunovačních předmětů, ztratila a našla se naše maminka a mohli jsme jet vyčerpaní nazpět. Já jel přímo, protože už jsem byl opravdu unavený, rodiče se ještě vydali na večeři a poslední lov suvenýrů...
Pak už následovalo jen balení, nervózní vyčkávání na hotelu a odpočítávání hodin a minut do odjezdu. K pobavení nás i recepce jsme ještě na závěr viděli pravou, "nefalšovanou", blonďatou, dobře stavěnou, vyzývavou a kompletně bez spodního prádla...Thajce:-) a mohlo se jet na letiště a letět domů, zkratkou přes Vídeň...
Tak a kdo se těšil, konečně se dočkal... Po opravdu dlouhé odmlce (obzvláště pro ty rozmlsané mým únorovým množstvím recenzí) se vracím s mým oblíbeným, subjektivním, slohovým útvarem, zvaným recenze - tentokrát jsem si vzal na paškál rozporuplnou, avšak námětem poměrně originální a zábavnou sci-fi "Jumper".
Nečekejte ale klišé, že z prostého losera se stane další Spiderman, Batman, Fatman, Teleman, Jetman nebo Mr.Proper, zachraňující topící se děti a sundávající babičkám kočičky ze stromů ala Tackleberry z Policejní Akademie nebo čistící podlahy jedním stěrem... David byl od malička v nouzi, matka rodinu opustila když mu bylo 5, otec výchovu nezvládal... takže to dopadlo spíše naopak - David se nám vydá na dráhu sobeckého požitku, vykrádá banky, cestuje po světě, ráno snídá ve Florencii, dopoledne si zasurfuje na Fidži, obědvá v Paříži, siestu tráví na hlavě Sfingy a večer balí kočky v Londýně... Problémy nastanou jednoho dne při návratu domů do luxusního bytu, kde ho čeká Paladin Roland (Samuel L. Jackson) s hárem bílým jako sníh, tyčkou plnou voltů, odhodláním naštvaného Ramba, a ortodoxně-inkvizičním názorem, že Skokani jsou zlo, které je třeba vymýtit jakýmkoliv způsobem, nejlépe pak prošpikovat je rituálním nožem skrze hrudní koš...
Asi nejužitečnější by dnes bylo si film nějak přesněji zařadit - ústředním motivem je to akční sci-fi ... (např. člověk skákající v prostoru, ponechávající za sebou stopu, kterou mohou proskočit Paladinové za pomocí jakéhosi udělátka, mírně futuristické obušky podobající se principiálně dnešním taserům (zbraň omračující elektrošokem) a naprosto uhozená barva vlasů Rolanda, zatímco všechny ostatní reálie jsou dobové) ... ale zároveň v sobě pojí klišé a náměty z romantických pubertálních komedií pro -náctileté. Prostě je to takový popcorn pro puberťáky, kde najdete všechno... Láska z dětství, šikanující spolužáci, naznačený nefungující vztah s rodiči, vzdor společnosti, superschopnosti zaručující neomezenou volnost, přerod hlavní postavy, losera, v hrdinu, zlem prošpikovaného Rolanda a jeho moderní inkvizice... Prostě takový bílý proti černému (doslova). Tedy spíš šedý, zase tak morálně plochá postava Davida není.
Jestli jste dospělí, tak si asi právě říkáte, že to není pro vás... ALE! Není to tak hrozné a pokud - a to je pravděpodobně velkou podmínkou - jste právě naladěni na notu bezduché akce s romantickými prvky, tenhle film by si vás mohl získat i přesto, že pravděpodobně nejste onou prvoplánovitou cílovou skupinou. Za sebe mohu říct, že jsem čekal, že film bude šílená ptákovina. O co víc mě díky tomu nakonec film překvapil pozitivně, je ve hvězdách, každopádně to bylo zábavné pokoukáníčko - rychlé uvedení do děje a seznámení s postavami, kdy za vyprávění hlavní postavy zároveň sledujete první střípky děje, poté objevování schopností a první prezentace schopností. Byť celkem krátký úsek, rozhodně tyto části u podobných příběhů patří k těm, které mám rád. Později následuje mix akce, romantiky a mírného dovysvětlování "kdo co a proč", druhá polovina filmu už je čistě akční. Vše odměřeno vcelku ve správných dávkách a podáváno ve velmi dobré trikové kvalitě a za pečlivého střihu;-). První setkání Davida s Rolandem a později s Griffinem v Koloseu jsou opravdu povedené scény po trikové stránce, a co do kritérií pořádné akce by také prošly se ctí. Finální souboj Skokani versus Paladinové je pak příjemným uzavřením dnešního story, které hodnotím až pro mě samotného překvapivě kladně - 7/10.
PS: herecké jsem úmyslně nechal na konec, tak trochu mimo důležitost, film si užijete i bez rozboru, kdo je zralý na malinu či naháče - Hayden je pro mě pořád Anakyn ze Star Wars a stále ho považuju za poměrně prkenného herce. Jamie Bell (krapet nám hošánek povyrostl a zdrsněl od dob Billyho Elliota) je proti němu mnohem výraznější a zábavnější, byť chápu, že je to rolí a Hayden se poměrně hodí do polohy sebejistého puberťáka, který je svým pánem a nedovedu si představit, že tito dva by si své role prohodili...což asi mluví pro castingový výběr. Rachel Bilson se dostávají k dispozici jen dvě polohy, a to ležmo a běžmo, u kterých střídá usměvavý srnčí pohled s otázkami proč, nic jiného od ní nečekejte a Samuel L. Jacksona bych obsadil do role jumpera, alespoň by se vysvětlil jeho pivas. Místy působí démonicky a jako mírný pošuk, obzvláště když drží v ruce narezivělý vykosťovač, ale totálně pokazil image své postavy závěrečným úšklebkem ve stylu "ale ty náš rošťáku", místo "you SOB, I will find you and kill you... etc", který mu nezapomenu. Všichni ostatní, kteří se ve filmu mihnou, jsou zbyteční a nezajímaví.
Příspěvky
