Thajsko - den druhý - fotky

Tak a pro dnešek tu máme nabídku několika dalších fotek, doufám že nepohrdnete!

Dnešek byl zatím mírně pozitivnější a spravil včerejší monzunové první dojmy. Už ráno se začala oblačnost trhat a sem tam prosvitlo sluníčko, takže jsme se s mamkou vydali obhlídnout pláž, vyfotit pár fotek a vůbec pokračovat v rozkoukávání. Po asi dvouhodinovém výletě jsme se doplahočili domů bohatší o asi 50 fotek, mokro a kamínky v botech, chudší o 2 litry vypocených tekutin na osobu a 950 Batů za nové boty:-) Dokonce jsem si zahandloval o lepší ceny, takže jsme plačící matku 15 dětí, živící 2 rodiny a 6 prarodičů připravili o cca 150 Batů;-) Jo, byl jsem na ni měkký, vím...;-)
Chvilku po návratu se zase rozpršelo, takže jsme si pochválili, jak jsme dobro došli. Po krátké pauze, sprše a občerstvení, se zase vyčasilo, dokonce se udělalo líp, než bylo před přeháňkou a tak jsem šel konečně vyzkoušet vodu v bazéně - skvěle osvěžující. Většinu odpoledne jsem pak strávil u bazénu, střídavě ve vodě a na lehátku, protože se udělalo opravdu krásně... No bohužel nic netrvá věčně a už vůbec ne hezké počasí v těchto dnech, takže po 4 odpoledne se zase přehnala bouřka a teď je už jen taková siesta před večeří, kterou vyplňuju tímto psaním...

Takže hurá na fotky!

Toto je náš hotel z venku. Je hned u celkem slušné cesty, schovaný částěčně za palmovým hájem z levé strany...

Royal Cottage zepředu...

Takhle to vypadá z polouavřeného atria od bazénu...

Tak a tohle je naše křídlo, kdo pozná náš apartmán, má u mě reklamní bílé triko z OP ;-)

A bazének v akci při krásném slunečnu...které připíká rychlostí blesku.

Momentka od bazénu...ta krásná vějířovitě složená palma by měl být banánovník.

Tak a toto je náš místní hotelový papoušek Johny - největší sympaťák hotelu;-)

Tak a tohle je výhled z koupelny, o kterém jsem se zmiňoval včera... bylo mi řečeno, že bych měl doplnit výčet využití multifunkční blátěné verandy také o wc...

Tak a toto je pohled mírně doleva od předchozí fotky... to červeno-oranžové, co vypadá jako bazén, je jen ohrádka, v které domorodec pořádal trénink kohoutích zápasů... Měl jsem výhled z lóže a zadara, heč;-)

Naše cesta "za kulturou" vede vždy po této cestě, za kterou by se nemuseli stydět ani naši silničáři;-)

Jedna z dnešních povedenějších momentek, která se mi po cestě podařila...
Skůtr je jeden z nejlevnějších způsobí cestování po Samui - jsou tu taxíky, ale na rozdíl od vnitrozemských jsou (prý) drahé. Také tu funguje něco na způsob MHD, což je zastřešená dodávka, na kterou mávnete a necháte se vysadit kde je libo či na "zastávce". Jak taxíkáři, tak i řidiči dodávek se na sebe snaží neustále upozorňovat, takže co chvíli na vás někdo troubí s dotazem, jestli nechcete svézt... Zatím námi neodzkoušeným, ale prý nejvýhodnějším způsobem dopravy tady na ostrově (při velikosti cca 25x20km) je půjčit si skůtr či auto. Skůtr přijde na 200 bátů na 24 hodin (100 bátů je cca 60 korun) a můžete jezdit jak je libo - benzín tu stojí zhruba 32 bátů a spotřeba motorek je opravdu nízká, což je spolu s většinou automatickými převodovkami velká výhoda. Nevýhodou je, že motorky nejsou pojištěné, takže musíte jezdit opravdu opatrně. Navíc ji půjčí komukoliv - ridičák tu po vás nikdo nechce.

Jako orientační bod a rozcestí nám slouží most přes místní říčku. Doleva se dostáváme na oběd a k několika krámkům, benzince a obchodům, také půjčovnám skůtrů a aut, stejně jako na hlavní silnici, které se říká Ringroad, vedoucí kolem celého ostrova. Když se dáte doprava, vydáváte se napospas obchodníkům, masérkám a servírkám koketně vás zvoucích na drink a jídlo... Tam jsme se vydali navečer, jak bude čas, pošlu fotky s komentářem, bohužel zatím není čas a budu rád, když sem stihnu dát fotky z procházky k moři...

Kouzelný výhled z mostu na moře skrze palmy...

Tohle je o čem jsem mluvil - na jedné straně ulice luxusní hotel/restaurace, naproti přes ulici bordel jak v tanku...

Tak a tato nenápadná cestička je zkratka na pláž...

Tak a tady máte na podívání několik panoramatických foteček z pláže Lamai. Pláž je písečná, bohužel jsou tu asi dvoumetrové vlny, takže se nedá v podstatě vůbec koupat. Taky bouřky, které způsobily, že moře je na této pláži už asi 2 měsíce rozbouřené, vynesly spoustu odpadků a chaluh, přesto se dají najít na asi 2 km dlouhé pláži moc pěkná a čistá místa.

Tak a touto fotkou se loučím s dopolední procházkou po pláži...bude následovat večerní návštěva hlavní ulice, která ožívá nočním životem spolu se setměním, fotky několika stánků s Thajskými dobrotami a možná jako bonus několik fotek z večerní exhibice z Mui Thai (Thajského boxu).

Thajsko...tak mě tu máš!

Tak vás všechny poprvé a snad ne naposledy zdravím z Koh Samui, ostrova cca 700 km jižně od thajského Bangkoku!

Jak jsem psal naposledy, bylo v plánu vycestovat z domoviny někdy nad ránem, což se v plném počtu 3+1 (mama, tata, já a jejich kamarád - řidič) podařilo - o půl osmé se vyjelo směr Vídeň - kam jsme se po 3 hodinách bez problémů dostali. Pro mě byla celkem překvapující poloprázdná letištní hala, čekal jsem velký mumraj cestujících, který se jaksi nekonal. Zato již při odbavení jsme zaregistrovali první "čechoslováky", kteří letěli stejným směrem. Na přiloženém obrázku si můžete najít náš let - BR 62, 13:30 TAIPEI (Tchaiwan - to byla cílová destinace). Tři hodiny do odletu jsme zabili poměrně úspěšně a přikládám i fotky našeho letadla:-) (komentáře budou vždy pod fotkou, která jde zvětšit)


Všimněte si přivařované zadní výškovky...moc na důvěře k letadlu nám to nepřidalo, a to i přesto, že tata dodal, že jediné letadlo tohoto typu co spadlo, byl prototyp...při pohledu na přivařené křídlo mě napadlo, jestli neletíme pravě tím prototypem...jen posvařovaným...


Tak takhle jsme ten náš Airbus viděli těsně před nastoupením. Z dálky bylo vidět, že pilot je nějaký prošedivělý ostřílený chlapík, o čemž jsme se přesvědčili i v letadle při jeho komentářích...jmenoval se Mikchail a zřejmě to byl nějaký veterán ještě z Korejské války;-)


Ta takhle nějak to vypadalo uvnitř - 3 řady po 2-4-2 sedadlech... nervozita se pořád nějak nedostavovala v takové míře, jak jsem čekal:-) Jen mi bylo líto, že jsem neseděl u okýnka, ale (jak je vidět z úhlu fotky), na kraji středové řady... Moc líto mi to ale být nemuselo - letadlo letělo poloprázdné a tak nebyl problém si sednout kamkoliv stejně jako například v poloprázdném kině:-) Hodně lidí se tak nerozpakovalo a zabralo si všechny 4 sedadla v prostřední řadě a 10 hodin se snažila pohodlně prospat.

Já si vezl sebou bolest kříži, takže jsem se po několika hodinách rozkoukávání taky přesadil na pohodlnější místo (asi o 6 řad míst dopředu do pravé řady k oknu) střídavě spal a kochal se nabídkou Eva Airlines, jak zabít čas. Pobavily mě hlavně ovladače osobních obrazovek, které umožňovaly posílat emaily a sms z letadla, ovšem samozřejmě za poplatek, který byl placený kartou - ta se protáhla přímo ovladačem - wow. Jinak asi klasika (jak říkám, byl to můj první let, tak mě nekamenujte, že jsem z toho všeho byl na větvi) - mohli jste sledovat trasu letu, polohu letadla, rychlost a jiné technické údaje, zkouknout několik filmů (asi 15) sledovat různé šílené asijské pořady, poslouchat hudbu a hrát jednoduché hry... Co mě naprosto dostalo bylo, že dívat jsem se mohl na takové nové filmy, jako "Tahle země není pro starý", "Noc patří nám", "Beowulf", "Než ďábel zjistí, že seš mrtvej" a další, které mají v českých kinech premiéru plus mínus až v únoru/březnu... Co ale nebylo až tak milé, bylo, jak necitlivě byly vystřižené "dospělé scény":-)
Podělím se také o několik technických informací: let trval téměř 10 hodin - vzlétli jsme v 13:43 (19:43 Bangkokského času) a přistáli v 23:27 (5:27 Bangkokského času), uletěli jsme cca 8680km, cestovní rychlost byla udržována kolem 950km/h a venkovní teplota v 12'500 m -60°C...Brrr...ještě že nešly otevřít okýnka... Největší zážitek, který nepřebila ani výška, z které člověk viděl krajinu onu chvilku, než se dostal nad mraky, byl pocit akcelerace při startu letadla...to bylo něco úžasného!
Během těch 10 hodin letu jsme dostali 2x fajn plnohodnotný oběd, jehož následky ale byly maminy zažívací potíže a možná i tatova nateklá dáseň...do toho já z bolavými zády - cestovatelé jedná báseň... Taky člověka potěší, že sedne do letadla z Vídně do Thajska a 5 minut po tom co si sedne, tak si za ním ozve čeština a vedle něj slovenština (ano, další 2 exempláře k úvodním Slovákům z odbavovací haly). Jinak - jak jsem se letu bál, tak vše bylo naprosto v pohodě - turbulence žádné, pohodlí maximální (díky poloprázdnému letadlu) a uteklo to vcelku rychle...


V samotném Bangkoku se přestup na vnitrostátní let na Samui odehrál vcelku plynule a to bylo jediné štěstí, protože jsme na něj měli jen relativně málo času - hodinu a půl. Asi hlavní problém byl najít terminál od vnitrostátních letů, který byl "schovaný" ve čtvrtém patře letištní haly, která byla opravdu šíleně veliká a rozlezlá do všech směrů. Na příletovou kontrolu jsme jeli/šli asi kilometr, potom jsme hledali ono čtvrté patro aby jsme nakonec nemohli najít "gate A3A", protože cesta k ní byla zcela neoznačená a poté velice, velice dlouhá (asi tak 500 m určitě).


Alespoň, že člověku cestu mezi terminály a při odbavování zpříjemňovali první náznaky, že jste opravdu v zemi s jinou kulturou, kde pravděpodobně bude i něco k vidění;-) PS: "to" vlevo je shodou okolností již zmiňovaná Slovenka, která s námi nakonec cestovala s manželem až na Samui.


Nevysvětlím vám proč, ale tahle cedule informující mimo jiné i o tom, že muslimové mají na letišti vlastní "muslim prayer room/modlitebnu", mi přišla docela zábavná:-)



Tak a po hodinové cestě z Bangkoku jsme se ocitli tady - na Samui. Co ale bylo VELICE nepříjemné, bylo to, že nás tu vítal déšť. Už v Bangkoku bylo hnusně jako v Prostějově při inverzi, ale to jsme ještě doufali, že o 700 km jižněji to bude fajn...omyl... Přistávali jsme do průtrže mračen a uvítací výbor v podobě delegáta, vypadajícího jako bratr Z.Podhůrského, nám sdělil, že už tu prší týden. Příletová minihalička, kterou vidíte nad textem, byla úžasná a budila dojem, že jsme se ocitli v krásné rezervaci, kde bude vše čisťunké, udržované, barevné a krásné:-) O pár desítek metrů, po cestě pick-upem do naší "Royal Cottage" jsem zjistil, že Thajsko dokáže vypadat taky jak cikánské kolonky...
Neměl jsem žádnou určitou představu o tom, jak to tu bude vypadat, ale když nás delegát (nebo jak ho nazvat) Kamil vezl bočními uličkami, které byly pro běžné turisty neprobádanými zkratkami, a člověk viděl, že většina Thajců na ostrově asi bydlí v plechových chatrčích a venku na zadku po kotníky ve vodě dělají "cosi" pro obživu, bylo to moment, kdy jsem si říkal, že tohle jsem nečekal. Rázným příkladem, že tu koexistuje nouze (alespoň podle Evropského měřítka) s luxusem, je pohled z naší koupelny za zeď hotelu - sám bydlíte v luxusním apartmánu s krásným bazénem a wi-fi zdarma a za zdí hotelu louská na zemi před plechovým obývákem a ložnicí v jednom partička rákosníků ústřice, nemluvě o tom že venkovní blátěná "veranda", je zároveň i kuchyně. Když si toto navíc spojíte s "Kamilovým" tvrzením, že Thajci jsou velice čistotní a nemusíte se bát hygienické stránky stravování, nechce se vám tomu věřit...
Ale jako aby jste si o mě nemysleli, že jsem sem jel s tím, že budu v rezervaci a uvidím jen vše krásné a naleštěné - já proti tomu nic nemám, jen na to tak nějak člověk z Evropy není zvyklý...


Tak to je ten náš bazének... Jak je vidět, Thajci se snažili, vypadá opravdu krásně. Co je taky pozitivní - ihned po dešti naběhla úklidová četa a začala odklízet listí, naplavené nečistoty a podobně... Potěší. Co nepotěší je, že jsem ho ještě netestoval, protože sluníčko se prý zapomnělo v Čechách a tady podle předpovědi CNN nebude týden nic jiného, než zamračeno...


Takhle to vypadá, když tu "trošku poprchá";-)))

Jinak - ještě něco málo k ubytování a prvnímu dnu tady v "jiném světě". Naše Royal Cottage naštěstí, jak už bylo naznačeno není žádná bouda, ale regulérní hotel s apartmány, navíc vlastněný a obydlený snad jen čechy - což může být nespornou výhodou. Thajka je snad jen recepční a papoušek u vchodu. A oba umí "dobrý den". Hotel je do "L" a na "dvoře" je onen bazén, na který mají všichni skvělý výhled. Kolem všech pokojů je jednolitá terasa, na které se dá posedět, při psaní jsem na ní taky chvilku seděl, viz foto na konec. Co je ale dost divné a přiznám se, že mi to hodně vadí (a nejen mě), je řešení "přední stěny" apartmánu, která je prostě prosklená výloha. Člověk si tu připadá jako v Amsterdamských výkladních skříních s prostitutkami, protože aby jste se mohli převléknout, musíte se schovat do koupelny. Apartmán je jeden velký pokoj s kuchyňským koutem a oddělenou koupelnou a strop je tak vysoký, že nad polovinou pokoje je přístavek s patrem, fungující jako ložnice - bohužel i do té je skrz "výlohu" vidět. Samozřejmě, že výloha jde zatáhnout, je tu závěs, ale pak vám zase přestane proudit vzduch a připadáte si, jako by vás z obvyklé sauny, která tu panuje, hodili do vody. Vlhkost je tu opravdu šílená, skoro 90%. Ale je tu fajn - jen je tu vše řešené spíše s důrazem na design, než do praktičnosti (malé, nezapuštěné umyvadlo; obrovský kruhový sprchový kout z kterého máte mokro v celé koupelně). Klasikou je pak nepitná voda, ale to už asi nikoho nepřekvapí.
Co se týká okolí, tak se to těžko popisuje, prostě Thajsko...prostě rozbitá silnic, po které se jezdí vlevo a hlavně pick-upama a na skůtrech v libovolném množství pasažérů, kolem polorozpadené chatrče, sem tam mezi tím jako pěst na oko luxusní hacienda, tržiště, Tesco a tak... Jo, fakt je tu Tesco... zkusím se zeptat v práci odbytářů, jestli sem nechtějí dodávat...
Zatím jsme to byli projít jen dvakrát, poprvé jsem se toho neúčastnil, protože aklimatizace si vyžádala spánek, který mě zachránil od pěkného zmoknutí, podruhé se šlo na večeři k "žirafě";-) Kdybych to měl přiblížit - vietnamská restaurace v Thajských podmínkách - chuťově stejné jako u nás, bohatší výběr, ale nuzné okolí. Kupodivu nám taky bylo řečeno, že čím hůř restaurace vypadá navenek, tím líp tam pak vaří. No vzhledem k tomu, že výše uvedená vývařovna mě ničím neuchvátila, krapet se začínám bát, jestli to v těch "luxusnějších" bude k jídlu...
Po večeři následovala výprava po okolí a zkoumání terénu, obchodů a místních slečen...no, s těmi slečnami přeháním, ale je fakt, že vcelku je se na co dívat, byť člověk má chvílemi neodbytný pocit, že hezká Thajka dělá buďto letušku, nebo ku.... a chvílemi si člověk opravdu musí dávat pozor, protože ne vždy, když to má prsa, má to i dole to co tam patří... Holt na místní hlavní třídě je opravdu k vidění hodně zajímavostí (už tu i prodávají DVD Ramba 4;-)).
Jsem zvědavý, jak to celé bude pokračovat v dalších dnech... hlavním problémem je počasí - pláž je prý krásná, ale co na ní, když vám prší a je pod mrakem... stejně tak jako se v takovém počasí špatně cestuje a navštěvuje památky...
Takže já se zatím loučím s nadějí, že soudruzi z místní CNN forecast division se spletli, že se vyjasní, a že vám zítra nebo některý další den pošlu konečně nějaké fotečky "z místa činu"! Dnes jsem si totiž mobil raději ven nebral kvůli tomu dešti...


Tak a odtud jsem vám to dnes psal...no není to romantický internetový koutek?;-)

Mějte se, Jirka

Thajsko

Mějte se tu jak chcete, já mizím na tři týdny do Thajska!
PS: nepřestávejte sledovat blog, mám v plánu průběžně se dělit o zážitky a snad i vložit nějaké fotky! Pokud se teda zadaří a technika neselže;-)

Pro ty, které jsem (ještě) nenaštval, tak malé info, co je v plánu - 6.3.2008 o půl druhé odpoledne načínám desetihodinový let z Vídně, dolet v noci CET, ale brzo ráno ráno místního času (jsou o 7 hodin napřed), po kterém bude následovat přelet na ostrov Koh Samui, převoz na hotel... a pak... pak to celé začne;-)

Jojo, přiznám se... Jsem nervózní, moc...ehm...vůbec nevím co čekat - až takhle daleko jsem nikdy nebyl, není mi jasné, jak se s těma rákosníkama domluvím, po tom co jsem s několika typy asiatů komunikoval pracovně jejich činagličtinou (aby mě nepřekvapili a neuměli líp jako já;-)) a vůbec nevím jak ...nechci říkat "přežiju"... zvládnu let - přiznám se, že jsem letecký panic, ještě jsem odnikud nikam neletěl, pokud se nepočítají 2 vysoké školy... Zmatky na letišti předpokládám budou úžasné, triko propotím v letadle i přes klimatizaci při každé turbulenci a po desetihodinovém letu budu líbat zem a beztak z toho hned chytnu žloutenku:-) Do druhého letadla mě budou pravděpodobně tahat párem buvolů nebo možná taky všechny předběhnu - možná se mi létání zalíbí... ale zatím mám blíž k Bergkampovi (bývalý holandský fotbalista, který odmítal pro strach z létání kamkoliv cestovat letadlem a i přes půl Evropy raději jezdil autobusem) Ono totiž sedět v čemkoliv 10 hodin v kuse je pro mě děsivá představa, tím spíš, že naposledy jsem takovou dobu strávil v kuse v dopravním prostředku asi před 4 roky a bylo to klimatizované auto...a stejně jsem toho měl plné zuby, nohy a záda.
Takže mi nezáviďte, držte pěsti, ať se vám vrátím živej a zdravej a přejte mi, ať si to krapet užiju;-) Koneckonců - kdo ví kdy se zase dostanu na takové místo... (zatím je otázkou, jestli to bude místo, na které bych se ještě někdy vůbec dostat chtěl - to si snad přečtete už za pár dní, vše záleží na přesnosti informací, jaké mám - na hotelu má být wi-fi zdarma...vzhledem k tomu, že notebook na kterém momentálně píšu, pocestuje se mnou a za pár hodin bude nejblíž své vlasti od dob, kdy ho skládali na montážní lince, tak by to mohlo klapnout;-))

Mějte se a těším se na komentáře! Doufám, že nějaké budou!

Once - recenze

Tak, dnes si dáme jednu kratší minirecenzi, a to oscarového počinu „Once“ s Markétou Irglovou a Glenem Hansardem.

Jde o nezávislý snímek, natočený snad jen dvěma až amatérsky působícími kamerami, popisující krátký životní úsek, dost možná osudové setkání dvou bezejmených lidí, kteří pro sebe byli v ten správný okamžik tou správnou inspirací.
Děj filmu je vcelku jednoduchý a v rámci nezávislých asi nejde o nic výjimečného – přiznám se že v tomto směru bude moje hodnocení silně omezené – tento typ filmů není mým šálkem kávy a k Once jsem se dostal spíš náhodou a byl jsem na něj zvědavý hlavně díky informačnímu boomu, který se kolem něj v období Oscarů odehrál.
ON je opravářem vysavačů, ve volném čase se bavící pouličním hraním na kytaru, zkoušejícím si líbivost vlastních songů na kolemjdoucích, postupně se vypořádávajícím se zlomeným srdcem a snícím o kariéře v hudební branži, ONA je pouliční prodavačka všeho možného, žijící v Irsku s matkou a malou dcerkou. Ona se jednoho večera zaposlouchá na ulici do jeho písničky a od té chvíle se to celé ubírá trošku pohádkovou cestou…
Předně – myslím že film je zaměřen především na něžnější pohlaví a také si ho více užijí. Je to i díky chvílemi nejistě působící Irglové, která dá vyniknout velmi přirozenému a s radostí koukatelnému Hansardovi, který je opravdu velice sympatický. Ostatně mám pocit, že oba ani tak moc nehrají nějakou roli, spíše působí jako by tu byli sami za sebe. Co je ale hlavní silou filmu, která se vám vryje pod kůži a pro většinu budoucích diváků tím největším tahákem, jsou písničky, které tu uslyšíme. Není to vše jen o Oscarem oceněné Falling Slowly, ale najdou se tu i další, jejichž poslech patří k emotivním zážitkům. Při jejich poslechu máte pocit, že se oba hudebníci otevírají (tedy spíše on), dávají naslechnout něco ze svého nitra a doslova vás chytnou za srdce, přičemž máte chuť zpívat s nimi nebo alespoň podupávat do rytmu. Nejen písničky, ale i samotný příběh působí velmi příjemně a osobně a najdeme tu některé scény, smutné i radostné, na které je radost se dívat. Zmínil bych první vzájemné sehrávání u Falling Slowly v obchodě s piány, projížďku na motorce a úsek okolo nahrávání "When Your Mind's Made Up" ve studiu. Co by se filmu dalo vytknout, tak je ona rozvláčnost a melancholie, která z filmu číší – někomu to nemusí pasovat a mohl by být, při téměř 90-minutové stopáži, od poloviny příběhu mírně znuděný. Dál snad ona amatérská kamera a střih působící dojmem domácího videa – což je ale takové dvojsečné – díky tomuto amatérismu působí film oním osobitým kouzlem.

Vyřknout nad filmem nějaký ortel je pro mě tentokrát dost obtížné… Film je zajímavý, písničky chytlavé, našince potěší i čeština, která ve filmu zazní. Když budete mít tu správnou náladu na jeho shlédnutí, bude se vám s největší pravděpodobností líbit a pozitivně vás naladí, stejně jako se může stát přesný opak… Viděl bych to na obecně pozitivní hodnocení u žen, se slovy, že to bylo zajímavé, romantické s pěknými písničkami, zato cynická část pánského osazenstva asi bude brblat, že to nebylo pro ně a budou prohlašovat, že to byla "nuda s dvěma písničkami"… Přesto ale upozorňuji, aby nedošlo k nějaké mýlce, že film není pouze pro ženy, jen u nich je větší pravděpodobnost, že se jim bude líbit:-) U pánů záleží na nátuře, náladě a schopnosti ponořit se do děje a nebrat ho jen jako 90.minutový videoklip, ale jako lidský příběh, v kterém jsou některé věci sděleny písněmi... Proto se tentokrát vyhnu zavádějícímu hodnocení čísly, ponechám tu jen to slovní a nechám rozhodnutí na vás – pokud vás cokoliv zaujalo natolik, aby jste Once chtěli vidět, neváhejte! Pokud ne…hádejte co?

PS: Scénář a režie John Carney.
PS: komu na konci neukápne slza nemá srdce…

Tahle země není pro starý (No Country for Old Men) - recenze

Dnes se nebudu zdržovat zbytečnými řečmi na úvod a stejně jako tento film, vás hned seznámím se třemi, z počátku bezejmennými, hlavními postavami příběhu, odehrávajícího se v Texasu roku 1980... Vítejte v zemi, která není pro starý...

První postava se nám představí zatím jen hlasem... šerif Ed Tom Bell (Tommy Lee Jones) vypráví o tradici, jakou má šerifování v jeho rodině, o starých časech, kdy šerifové měli tolik respektu, že někteří z nich ani nemuseli nosit zbraň...Vypráví o tom, jak poslal vraha 14-letého děvčete na elektrické křeslo, a že dnešní násilí se s tím dřívějším nedá srovnávat...

S posledními slovy šerifa jsme svědky zatčení už na první pohled dosti zvláštního muže... Vodítkem, že nepůjde o žádného andílka, nám mohou být poslední slova šerifova monologu, kdy mluví o zkaženosti světa, jehož musí být součástí, stejně jako o cestě do pekel, kterou má každý vyvrhel předplacenou. O pár vteřin později již vidíme první vraždy a muž, říkejme mu zabiják, je nám potvrzen jako chladnokrevný,strach nahánějící psychopat, který už má zřejmě několik zasloužených pekelných permanentek v kapse (a rozhodně si z toho nedělá hlavu).
S třetím mužem, říkejme mu prozatím lovec, se seznamujeme uprostřed pouště na lovu vysoké, kdy svůj cíl pouze postřelí a následně stopuje. Krvavé stopy se kříží s jinými, které ho po chvíli dovedou na místo nepovedeného kšeftu s kupou heroinu, který skončil vyvražděním téměř všech zúčastněných. Pravděpodobně s vidinou snadno nabytých prachů vystopuje posledního z mafiánů, vezme peníze a zmizí. Až o probděné noci si uvědomí, že vzít prachy nebyl možná až tak dobrý nápad a vrátí se na místo masakru, kde se však vše ještě více zkomplikuje...

Toť hrubé nastínění děje jednoho z nejvychvalovanějších filmů poslední doby, filmu, který si z oscarového klání odnesl hned 4 sošky zlatavého plešatce - za nejlepší film, nejlepší režii a adaptovaný scénář (bratři Coenové) a nejlepší herce v hlavní roli (Javier Bardem). U mnoha lidí paradoxně film, oceněný akademiky, získá s Oscarem i punc určité nudnosti, příliš vážného braní sebe sama s očividným cílem na prvním místě zaujmout kritiky (např. nějakým poselstvím) a dalo by se říct, že obecné nekoukatelnosti běžným publikem. Sám o sobě můžu prozradit, že se řadím mezi tuto skupinu, pro které Oscar hned neznamená, že film musím vidět, právě naopak (pro mě typický byl v tomto např. Anglický pacient). Tentokrát ale stojí za to předsudky odhodit stranou a na film zajít.
Hlavním motivem filmu je souboj o peníze a holý život v podání dvou v podstatě stejně křiváckých postav, lovce a zabijáka, který bezmocně sleduje šerif, vždy o krok pomalejší a lehce dýchavičný a s přibývajícími mrtvolami znechucenější a rezignující na něco víc, než být pouhou součástí toho všeho. Nedá se říct, že by lovec Llewelyn Moss (Josh Brolin) byl vyloženě kladným hrdinou. Přesto mu pravděpodobně budete fandit. Krom neposkytnutí první pomoci raněnému snad ani neudělal nic nezákonného, prostě se jen ocitnul na první pohled ve správný moment na správném místě, což mu vyneslo kupu peněz - vše se zdálo ideální... bohužel skutečnost nebyla tak růžová a najatý zabiják Anton Chigurgh (Javier Bardem) v patách se nejeví jako dobrý bonus k dvěma milionům v Mossově kufru. Sledovat Chigurgha je opravdu zážitek - již od prvních scén nás přesvědčí o své zcela šílené povaze, chladnokrevnosti a sebevědomém pocitu dokonalosti. Při jeho sociopatických dialozích mrazí a je dost pravděpodobné, že scény s ním budete sledovat se zatajeným dechem, obávajíc se o zdraví kohokoliv, na koho narazí - a Anton se s tím příliš nepáře...
Celých 100 minut (ze 122) budete sledovat naprosto úžasnou naháněnou mezi Mossem a Chigurghem, lemovanou téměř desítkami mrtvých. Vraždí se tu jako by se nechumelilo, atmosféra bude hutná, váš dech zatajený, tělo ztuhlé napětím a budete si blaženě pokyvovat, jak to celé příjemně ubíhá (ale nečekejte žádné fofry) a stále se něco zajímavého děje - režie a scénář je vpravdě kvalitní. Kromě tří hlavních postav ještě v menších rolích uvidíte Carsona Wellse (Woody Harrelson), který suverénně spíše mluví, než sám koná, jako dalšího z najatých hledačů ztracených peněz a potenciálního soupeře Chigurgha, který zradil a jde po penězích na vlastní pěst. Menší roli v příběhu má také Mossova manželka, ukrývající se pro jistotu celý film u maminky v Dallasu. Přesto hraje v příběhu svoji roli.
Abych jen nechválil - musím upozornit na scenáristickou "kličku" cca 20 minut před koncem celého filmu, která na první pohled totálně změní vyznění celého filmu a působí dojmem, že do filmu nepatří - dokud se nad tím nezamyslíte (což se přiznám, že se mi v první moment opravdu nechtělo a s pochopením závěru mi pomohl kamarád rozborem přes icq - dík Honzo;-)). Zatímco celý film působí dojmem akčního thrilleru, posledních 20 minut se ocitneme v sentimentálně-filosofické rovině a hlavní roli převezme šerif Ed Bell - až později si uvědomíte, že tímto koncem je nám naznačeno, že celý děj a dosavadní hlavní hrdinové byli jen nepodstatnou ukázkou násilnosti a lhostejnosti dnešní doby, kdy mnoho lidí je schopných kvůli penězům udělat cokoliv...
Každopádně se mi tento způsob zakončení příběhu zdál poněkud nevhodným a zanechal ve mě rozporuplné pocity, kdy po skvěle odvedené většině filmu, které čistě subjektivně nechci nic vytknout, jsem čekal něco jiného... Místo toho jsem se dočkal melancholických a nostalgických rozhovorů a monologů, které mi prostě nedávaly smysl. Vím, že v tomto bodě se budu s mnohými z vás rozcházet, ale recenze byla, je a bude subjektivní... přesto dám s klidným svědomím 9/10 a když bude čas, rád se podívám na film znovu - byl to opravdu zážitek.
PS: perlička na závěr - ve filmu nehraje hudba. Vůbec.